Jdi na obsah Jdi na menu
 


ORGANIZACE PĚŠÍCH JEDNOTEK US ARMY

16. 8. 2007

Dle oficiálních tabulek organizace a vybavení (TOE=Table of Organisation and Equipment) měla mít pěší četa celkem 42 mužů rozdělených do 3 pěších družstev (Rifle Squad), 1 družstva zbraní (Weapons Squad) a velitelského elementu.

PĚŠÍ DRUŽSTVO - VELITEL DRUŽSTVA - ŠTÁBNÍ SERŽANT (SSG)

- STŘELEC - SVOBODNÍK (PFC)

STŘELECKÁ SKUPINA A

- VELITEL SKUPINY - SERŽANT (SGT)

- STŘELEC Z AUTOMATICKÉ PUŠKY - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4) *

- GRANÁTNÍK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- STŘELEC - SVOBODNÍK (PFC)

 STŘELECKÁ SKUPINA B

- VELITEL SKUPINY - SERŽANT (SGT)

- STŘELEC Z AUTOMATICKÉ PUŠKY- SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4) *

- GRANÁTNÍK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- STŘELEC - SVOBODNÍK (PFC)

 

* Tento „automatický střelec“ byl vyzbrojen variantou pušky M14 určenou pro podpůrnou palbu – tzn. zbraň byla „odemčena“ na plně automatickou palbu a byla vybavená těžší hlavní a sklopnou dvojnožkou. Po zavedení pušek M16 funkce automatického střelce ztratila na původním významu. Dlužno však dodat, že střelci těch jednotek pěchoty, které byly po svém příchodu do Vietnamu vybaveny ještě puškami M14 (např. 1. a 25. Pěší Divize) měli většinou své zbraně „odemčené“ na plně automatickou střelbu bez ohledu na to, zda zastávali funkci automatického střelce či nikoli.

 

 

 DRUŽSTVO ZBRANÍ - VELITEL DRUŽSTVA - ŠTÁBNÍ SERŽANT (SSG)

- KULOMETČIK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- POMOCNÍK KULOMETČÍKA - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- KULOMETČIK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- POMOCNÍK KULOMETČÍKA - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- STŘELEC Z TARASNICE M67 - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- POMOCNÍK STŘELCE - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- STŘELEC Z TARASNICE M67 - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

- POMOCNÍK STŘELCE - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

 

VELITELSTVÍ ČETY - VELITEL ČETY - PORUČÍK (2LT)

- SERŽANT ČETY - SERŽANT 1. TŘÍDY (SFC)

- RADIO-OPERÁTOR - SVOBODNÍK (PFC) 

 

 

Četa byla vyzbrojena puškami M14/M14E1 (verze pro podpůrnou palbu – někdy uváděna i pod označením M15) – posléze puškami řady M16/XM16E1/M16A1, dále univerzálními kulomety M60, tarasnicemi M67, granátomety M79 a pistolemi M1911A1. Pistole dle tabulek nosili velitel čety, seržant čety (?), granátníci, kulometčíci, střelci z tarasnice jako zbraň poboční a pomocníci střelců ji pak měli díky nákladu munice přímo jako zbraň hlavní. Pomocníci kulometčíků však ve Vietnamu brzy přešli na používání pušek. Výzbroj dále doplňovaly ruční granáty M26 či MkII, dýmové granáty M18/M8, směrové miny M18 a popřípadě lehké protitankové střely M72 LAW (Light Anti-Tank Weapon=lehká protitanková zbraň). Spojení v síti roty zajišťovaly radiostanice PRC-25 (popř. místy ještě starší typ PRC-10). Spojení v rámci čety se dělo v prvních fázích přímého US zapojení pomocí ručních stanic PRC-6 – ostatně tak jak přikazovala TOE. Později byly tyto nahrazeny dalšími radiostanicemi typu PRC-25 nebo novými systémy pro spojení na stupni družstvo četa AN/PRT-4 a AN/PRR-9. Častěji však družstva organickými radiostanicemi vůbec nedisponovala a tak se rádia nacházela pouze u velitele čety a jeho zástupce.

 

V průběhu války však docházelo v organizaci k četným změnám a modifikacím, kterými jednotlivé jednotky reagovaly na podmínky v konkrétních situacích, kterým nejčastěji musely čelit. Obecně docházelo k úpravám, které souvisely s nedostatkem personálu. Družstva měla většinou kolem 7 až 8 lidí a nebylo výjimkou pokud měla pouhých 5 pěšáků. Četa pak měla většinou maximálně do 30 lidí. Deficit lidského materiálu byl způsoben ztrátami a rotací přicházejících a odcházejících vojáků (pro neznalé problematiky dodávám, že příslušníci US ARMY sloužili ve Vietnamské republice jednoroční turnusy). Některé čety například měly jen dvě družstva, přičemž do nich bylo začleněno po jednom kulometu z rušeného družstva zbraní. Co se týče obecně výzbroje družstva zbraní, tak tarasnice často zůstávaly na palebných základnách a do pole se nosily jen v případě, že byl očekáván kontakt s nepřátelským opevněním. Místo tarasnic se do družstva zbraní mohl začlenit třetí univerzální kulomet či obsluhy tarasnic využít jako další nosiče kulometné munice. Některé jednotky pak družstvo zbraní zrušily a kulomety začlenily přímo do pěších družstev. Úpravou společnou drtivé většině jednotek bylo začlenění zdravotníka a dalšího radio-operátora (pro seržanta čety) do skupiny velení. Co se týče hodností předepsaných dle tabulek na jednotlivé funkce, tak se ztráty a rotace personálu podepsaly i zde. Družstvům většinou veleli seržanti či specialisté 4. třídy. Velitelem čety byl sice většinou poručík, ale v případě absence důstojníka stál v čele seržant čety, kterým ve Vietnamu často bývali poddůstojníci v hodnosti štábního seržanta. Střelci, kulometčíci, radisté a zdravotníci měli většinou hodnost SP4. Pouze vojáci čerstvě dorazivší z USA po AIT (Advanced Individual Training=pokračovací individuální výcvik, výcviková fáze navazující na základní výcvik, v níž se vojáci připravují na své budoucí zařazení v rámci určené specializace - v případě pěšáků se jednalo o pěchotní specializaci 11B) měli hodnost PFC a cca po 3 až 4 měsících služby v bojové jednotce byl každý schopný pěšák povýšen do hodnosti SP4 bez ohledu na to, zda zastával specializaci typu RTO či zdravotníka.